Dakar na dohled III. část

Je to jen kousek za Saint Louis a vlastní jej Švýcar Martin, který mi v roce 2008 pomáhal u senegalského policisty srážet udělenou pokutu na minimum. Z několika fotografií si můžete udělat jasno o kráse jeho kempu, který přímo sousedí s řekou Senegal, kde rybáři loví na svých pyrogách a k vidění je zde také spousta ptactva. Běžně jsou zde volavky, pelikáni a nechybí ani mořský racek. A ještě vám k tomu Martin zahraje na harmoniku. No, není to paráda za 5 euro denně? Už jsem dost dlouho na cestě, takže přichází na řadu i praní. Spodní prádlo Devold už nasálo dostatek potu a i když to není znát, vyprání si zaslouží. Ještě se posilnit a mohu pokračovat. Člověk nemusí ani na Růžové jezero, aby viděl zdejší povrchovou těžbu soli. Je to zde vlastně všude, kam zasahuje mořská voda a o zbytek se postará všudypřítomné pálící slunce. V této oblasti je už také hojný výskyt mých oblíbených baobabů. Jejich focení mi vždy zabere spoustu času. Osmistovce se tentokrát nějak do Dakaru moc nechce. Nejdřív stávkuje s píchlou přední pneumatikou. Než mi ji spraví místní odborníci, zkouším se povozit na skútru, ale ten už asi nikdy nepojede. O pár desítek kilometrů dál přichází na řadu kuličkové ložisko zadního kola. Oprava je nevyhnutelná. Ještě, že jsem tak šikovně zastavil. Probíhám vesnici několikrát sem a tam a mám nejen ložisko, ale i vyměněné peníze na něj a také dva páry šikovných (??) černých rukou. Každý jejich pohyb je ale třeba pečlivě hlídat. Už už tam bouchá ložisko, ale rozpěrná trubka ještě leží v prachu cesty. Při této příležitosti si také všímám ojeté zadní pneumatiky. Nový desén Mitas E-10 má najeto něco přes 6000 km a pomalu se se mnou loučí, jak tohle dopadne? Teď nad tím ale nepřemýšlím, je přede mnou Růžové jezero. Jako většinou k němu dorážím až večer. Hassan, správce kempu Toolbi, mě ale i tak poznává. Ranní fotografie u jezera již jen potvrzuje můj sedmý dojezd na toto oblíbené místo.