Sibiřský dvojboj

 

Vladivostok. Tak tohle nejvzdálenější ruské velkoměsto mě láká v mých cestovatelských snech už pěkně dlouho. Ale jak známo, všechno má svůj čas. Díky novým partnerům (Dekonta a Stavby mostů Praha) a také díky společnosti Invelt, která moje, již vlastní BMW servisuje, bylo třeba pokračující test nějak „nakopnout“. No a která cesta bez použití lodi či jiného přepravního prostředku může přinést nejvíce kilometrů? Ano, správně. Vladivostok je pro tento účel tím nejlepším směrem. A co takhle zpáteční cesta? Pokoření pro někoho až neskutečné vzdálenosti zhruba 12 000 km, to už tu bylo v podání několika málo mých motocyklových kolegů, ale i zpáteční cesta v sedle motocyklu, a vše navíc okořeněno extrémní cestou podél Bajkalsko-amurské magistrály, to je teprve ta pravá výzva. Ze sibiřského dvojboje, tedy návštěvy Bajkalu a Vladivostoku, je najednou pokus o rekord. Takto vedená trasa, zdolaná navíc jednou osobou, to tu ještě nebylo. Zvládnu vůbec tak dlouhou cestu, vydrží to motocykl, jehož motor už má natočeno bezmála sto tisíc kilometrů, a co když nastanou problémy, které zde číhají na každém kilometru? 

 

Před nelehkou cestou

Takové a podobné otázky jsem si kladl do chvíle, než jsem navštívil minikancelář spřízněné duše, paní Sizové (společnost Moravia Contact). Ta stojí na začátku většiny ruských cest, a to nejen mých. Najdete zde vše od vyřízení víz po cenné rady a kontakty. S podáním žádostí o vízum se ujasnil i termín odjezdu a začal čas překotných příprav. Nejjasnější situace byla s pneumatikami. Mitas – to je po léta moje značka, a navíc budu první, kdo vyzkouší přední jedenadvacítku E-10, která se „dopekla“ těsně před mým odjezdem. Do druhé poloviny testu vyjíždím s padacím rámem značky Givi a zatím vůbec netuším, jak moc mi přijde vhod, stejně jako nové hliníkové kufry SW-Motech dodané brněnskou firmou Sumoto, které mě mají prováz et po zbytek testu. Takže přezout, duše naplnit přípravkem UltraSeal, vyměnit olej Castrol, s sebou řetěz EK, protože výměna vyšla doprostřed servisního intervalu, ještě náhradní destičky Gold Fren a do tankruksaku Lojzo uložit zapůjčenou novinku značky Olympus – úžasný fotoaparát PEN, který v sobě kloubí výhody zrcadlovky (kvalita snímků) a kompaktu (minimální velikost) – a cesta může začít. 

 

Dva měsíce minimálně

Přesně na tak dlouho mám naplánovánu cestu, která začíná nenápadně na náměstí mojí rodné Uhříněvsi, vede přes Slovensko, Ukrajinu a Ruskem pod Moskvu, kde obyvatele drtí už druhý měsíc extrémní teploty a následné ničivé požáry, jejichž následky, jak jsem viděl v televizi, řeší osobně premiér Putin. Nemohu nevzpomenout na jeho prohlášení, že každá rodina postižená požárem dostane 100 000 rublů (65 000 Kč) na hlavu, a také na to, jaké úsměvy to vyvolalo všude, kde jsem se o tom zmínil. „Kdyby to byla pravda, tak si lidi sami dům podpálí,“ zněl názor většiny a jedním hlasem dodávali: „Nevěř nikomu a ničemu, tady jsi v Rusku.“ No není nad dobrou radu, že? 

Všude vidím plameny nebo alespoň  kouř a spáleniště a večer se vždy moc rozmýšlím, kde postavit svůj žlutý stan Jurek. Žlutý proto, že díky pěknému počasí stavím jen jednu jeho část. S ohněm není žádná legrace. To, jak rychle se dokáže šířit, si dobře pamatuji z portugalského Fara, kde při 20. ročníku vyhlášeného motosrazu hořela část kempu. 

Před Nižným Novgorodem, kde jsem potkal ruského kolegu Pavla na třistapadesátce Jawě, jsem nespustil oko z tachometru. Záhy po přejezdu řeky Volhy se totiž na počítadle ukázalo toužebně očekávaných 100 000 km, a test se tak přesunul do své druhé poloviny. Událost o to zajímavější, že BMW F 800 GS je již pátým motocyklem, kde jsem tyto kilometry zahlédl.

Jen kousek za Moskvou začínají nadmíru nekvalitní a rozbité silnice, ale také malebné ruské vesničky s barevnými dřevěnými domky lišícími se řezbářskými pracemi. Ukazatele přibližují neskutečné ruské vzdálenosti. Tak třeba Kazaň 300 km, to ještě jde, ale ukazatel hlásající téměř 1000 km do Permu, mého dalšího cíle, tak na to opravdu nejsme zvyklí. Poznávám známá místa, kudy jsem s Rallye Transorientale uháněl v roce 2008 vstříc Kazachstánu a poté čínské hranici, proto volím cestu přes Perm do Jekatěrinburgu. Jižní trasu přes Čeljabinsk a Ufu si užiji při návratu. Ta severní odbočka tedy byla úmyslná a přinesla nejedno překvapení. Tak třeba ve vesnici Malmyš končí asfalt a přes nepříliš širokou řeku Vjatku se dostanete pouze trajektem. Ruští plánovači sice postavili o 80 km vedle most, ale v místech, kde silnice zatím nevede, a kdoví, jestli někdy povede. A ty písečné cesty, které mě čekaly za řekou? Ty bych očekával spíše v Africe. Právě zde jsem pochopil, že každý druhý řidič náklaďáku je z důvodu znalostí získaných na ruských silnicích potencionálním vítězem Dakaru. O tom, jak je Rusko obrovská země, svědčí i to, že právě ruští dakarští matadoři Čagin, Kabirov nebo Mardějev, o kterých jsem se v průběhu cesty často zmiňoval, nejsou ve své zemi zdaleka tak známí, jak bych očekával.    

 

Opouštím Evropu

Stotisícové BMW hravě zdolává Ural, jehož vrcholky jsou zde mnohem plošší než o pár set kilometrů jižněji, a brzy přichází významná meta mojí dlouhé cesty. Jekatěrinburg, který GPS uvádí stále ještě postaru jako Sverdlovsk. Právě zde přetínám důležitý geografický bod a vstupuji do asijské části Ruska, která je mnohonásobně větší než část evropská. Tomu odpovídají opět ještě větší vzdálenosti. Tak třeba kousek za Jekatěrinburgem se dozvídám, že další meta, kterou je po Omsku Novosibirsk, je vzdálena 1560 km. Celkem slušná porce. Vzhledem k často problematickým úsekům a také častým kontrolám rychlosti, a navíc zastávkám na fotografování, to pro mě představuje bezmála tři dny. Jedenáctý den cesty jsem už pět hodin proti času, 6000 km od domova, a mám za sebou první ze sibiřských veletoků, kterým je řeka Ob. Postupně zjišťuji, že každá sibiřská řeka (a že jich zde je!) je veletok. Z těch pár setkání s kolegy motorkáři (zatím výhradně Rusové) zmíním alespoň Sergeje a Aňu. Oba jedou z Petrohradu (on 1150 GS, ona Super Tenere) a cílem je motosraz (zde označován jako motosljot) ve Vladivostoku. Holka jede vpředu a je to pěkná divoška, stavím u nich akorát ve chvíli, kdy zaplatili „štráf“, pokutu 300 rublů za rychlost. Kdyby je nechytli, odnesl bych to zřejmě já. Chce to prostě někdy dávku štěstí. Zajímavostí je pro mě to, že Sergej vyrůstal coby desetiletý v nedalekých Milovicích, kde byl jeho táta oficírem. Co já už do této chvíle potkal okupantů, ale i účastníků mnoha ruských válek! Ať už to byla ta v Afghánistánu, v Čečně nebo v Osetii, nevzpomínají na ně moc rádi. A vzhledem ke směšným výsluhám, které pobírají, se cítí svou vládou podvedeni, a překvapilo mě i množství Rusů, kteří svou vlast za to nenávidí a stydí se i za to, že jsou Rusové. Překvapivá informace, pro niž jsem si musel dojet až na Sibiř. Vždy jsem totiž potkával jen Rusy, kteří jsou hrdí a přezíraví.

 

Setkání s Bajkalem   

Krasnojarsk objíždím obloukem, ale zato poznávám nový most přes Jenisej, který zde vloni otvíral – no kdo asi? Samozřejmě zase všude viditelný premiér Putin. Jde o nádhernou ocelovou konstrukci (titulní fotografie), a díky pěknému počasí jsem se tu v osm večer i vykoupal. Nakonec jsem zjistil díky nevěřícně přihlížejícímu Alexeji a Irině, kteří, ač místní se zde nikdy nekoupali, protože voda v Jeniseji je prý studená, že je zde vlastně o hodinu více. O další hodinu blíž ke slunci, a to mě čekají ještě tři. Krásné počasí střídá ranní chlad a mlha. Je začátek srpna a Sibiř vystrkuje své drápky. Díky husté síti bister, zde označených jako Kafé, a obchůdků s nepřetržitým provozem není stravování problémem. Většinou stejně kupuji jen čaj, chléb, sýr nebo jogurt. Zcela výjimečně jím brambory nebo rýži a nějaké to maso nebo rybu. Den začínám vždy něčím sladkým. Koláč, sladká houska nebo piroh s náplní jsou k dostání téměř všude. I  zde se ale setkáte s fenoménem, který pamatuji před mnoha lety i u nás. Často se stane, že základní potravina, chléb, buď ještě není, nebo už není. 

V Tulunu odbočuje moje cesta pro někoho nepochopitelně vlevo. Mířím totiž na Bratsk a odtud na severní okraj Bajkalu. Poměr asfaltových cest a hliněných gruntovek se tu výrazně přiklání k těm druhým a pokud zaprší, je jízda opravdu chuťovkou. Za řekou Lenou, kterou přejíždím v Usť-Kut, přichází dokonce hluboký červený písek, který mi připomíná cesty v západoafrickém Mali. Právě Usť-Kut je pro mě první stanicí, kde se napojuji na BAM, legendární železniční trať, která mi po příštích 1800 km a následných deset dní bude často jedinou společností. Dlouhých 36 let od rozhodnutí o stavbě propojky BAMu a Transibu a 26 let od spuštění provozu se zde pouštím do svého největšího dobrodružství. Těch deset dní jistě lépe vystihnou moje besedy s promítáním než zdejší omezený prostor, proto jen ve zkratce. 

 

Peklo jménem BAM

Pouhých 350 km z Usť-Kut do Severobajkalska bylo slušnou ukázkou toho, co mě vlastně čeká. Hliněné cesty plné obrovských louží, časté přejezdy ztrouchnivělých mostů, jízda podél kolejí nebo hluboké brody, tam, kde mosty byly obzvláště nebezpečné či naprosto zničené, ať již stržené velkou vodou či třeba úmyslně zapálené. Je třeba vysvětlit, že po zprovoznění železnice se zde vše soustředilo na přepravu vlakem a servisní silnice, která zpočátku vedla podél trati, začala chátrat. Chladná voda Bajkalu v Severobajkalsku mě ani trochu neláká. Věřím, že si Bajkalu užiji při zpáteční cestě v jeho jižní části, a tak pokračuji dál. Čím dál na východ je cesta složitější a od Taksima mě mají zdejší za hrdinu. Provoz mezi jednotlivými městečky či vesnicemi je omezený a odkázaný na železnici. Těch pár extremistů, kteří se tu ukáží během roku, mají místní za blázny a nechápou, co je sem vůbec táhne. Možnost navštívit vedlejší obec se pro ně otvírá teprve v zimě, kdy vše zmrzne a trasa je konečně sjízdná i pro jejich auto. Byly dny, kdy jsem potkal třeba jen dvě tři auta, většinou terénní náklaďáky nebo ruské GAZy či UAZe. Nepříliš rád vzpomínám na to množství brodů a přejezdů řek, kdy jsem trnul hrůzou, zda tam BMW neutopím, ať už z důvodu silného proudu, vody po kolena nebo kamení, na kterém ovládnout plně naložený motocykl, obtěžkaný ještě náhradními pneumatikami, bylo velkým uměním. Ještě větší nebezpečí však hrozilo při přejezdu mostů z volně naskládaných dřevěných pražců a prken na dřevěné či ocelové konstrukci, kdy bylo třeba předem most přejít, vyzkoušet a naplánovat sjízdnou stopu. I tak přišly chvíle, kdy jsem měl namále, protože stačí malá nepozornost, sklouznutí, zaškobrtnutí o vystouplý hřeb nebo zhoupnutí prkna, po kterém přejíždíte, a následek by byl katastrofální. Zdánlivě bezpečné bylo přejíždění řek po železničních mostech, což je sice zakázané, ale kdo to bude v liduprázdné krajině kontrolovat? Najet s 330 kg těžkým kolosem (ano, právě tolik vážilo BMW při odjezdu) mezi koleje, jako to dělají auta, ale bylo nemožné. Výjimkou byly jen vzácné momenty, kdy jsem na mostě narazil na pracovníky údržby, a tak jsem jel po okraji pražců nebo úzkou cestičkou mezi kolejí a zábradlím. Zde zase hrozilo ohrožení projíždějícím vlakem, protože únikové zóny byly dost daleko od sebe a rychle do nich zajet s tak těžkým motocyklem by bylo otázkou štěstí. Prostě risk a zase risk. Samozřejmě že musely přijít chvíle, kdy to vyjde jen těsně. Jednou z nich byl moment, kdy na vcelku krátkém železničním mostě ztrácím za jeho polovinou rovnováhu a motocykl i se mnou padá na levou stranu do uličky mezi kolejí a zábradlím. Levou nohu pod motocyklem a tělem opřen o prohýbající se zábradlí se modlím, aby nejel vlak. Doba, než jsem se vysoukal zpod motocyklu a ze všech sil za něj zabral, postavil jej na kola a odtlačil mimo most, mi připadala nekonečná. A přitom stačilo, aby svářeč zábradlí neodvedl dobře svou práci. V tu chvíli jsem byl s motocyklem sice asi jen deset metrů nad řekou, ale myslím, že by to stačilo. Momentů, kdy jsem přejel po železničním mostě a za mnou už houkal vlak, bylo ještě více.  

Pomocné ruce 

Šťastné překonání těchto nástrah však člověka neskutečně posílí, a navíc jsem právě v těchto místech zažil ta nejskvělejší setkání s úžasnými lidmi. Představte si, že těsně před setměním dorazíte po dni plném námahy a s promočenými botami konečně do civilizace (spíše jen mezi lidi) a tím pádem je o vás postaráno. Když ne první, tak určitě druhý člověk, kterého se zeptáte na možnost ubytování, protože po tak náročném dni ani nemáte chuť stavět stan, vás pozve k sobě. Jste tím jeho hosty a je o vás královsky postaráno. Nebo vám těsně před příjezdem zavřeli poslední krámek s občerstvením? Stačí se zmínit místním a hned vám dají, o co si jen řeknete. Když jsem se jednou zeptal dvou dam vracejících se domů, zda v této vesnici ještě koupím touto dobou chleba, ihned jedna sáhla do tašky a podávala bochník, který nesla své rodině. Musím zde uvést, že jsem si s díky odřízl jen potřebnou část a zbytek vrátil. Vrcholem pohostinnosti bylo, když mě po příjezdu do Kuandy vzal po mojí otázce týkající se možnosti zdejšího ubytování mladík Dima do svého panelového bytu. Zde mi vše ukázal, řekl, ať se chovám jako doma, a odešel na noční. Ráno jsem mu hodil klíče do kastlíku a i když ho už v životě neuvidím, nikdy na něj nezapomenu. A takových příběhů byly desítky, darovaného jídla a pití nepočítaně a důležitá byla i pomoc s benzínem v místech absence čerpacích stanic. Svou vzpomínku na všechny dobré lidi, které jsem potkal na BAMu, uzavřu historkou z předposledního „bamského“ městečka, Charagoči. Po občerstvení v bistru a obdarování fotografií mi to chce příjemná Galina vrátit, a tak odbíhá do vedlejšího paneláku pro úžasný dar. Tím je asi pětikilová kniha o stavbě BAMu. Neuvědomuje si, že ji potáhnu příštích 14 tisíc kilometrů, a já zase nemám to srdce vyhodit vzpomínku na místa, která jsem šťastně zdolal. To ale není vše. Obdarování přihlíží asi třicetiletý kluk, který se se mnou chce vyfotografovat, a po obdarování mou obvyklou kartičkou mi chce dát také něco na památku. Nic však nemá. Přesto bez rozmyšlení sundává z ruky svoje náramkové hodinky a vkládá je do mé dlaně. „To přeci není možné,“ namítám. „Ber, je to upomínka na naše setkání.“ Co více dodat? Tolik se toho změnilo od chvíle, kdy v pětačtyřicátém sundávali ruští vojáci Čechům hodinky ze zápěstí s oním obdivným slůvkem „časy“.