Jižní Amerika (2.díl )

Je to sice celnice, ale to nám pramálo vadí. Hlavní je, že obsah kontejneru dorazil v pořádku a po namontování předních kol a zavazadel, zavrčelo všech osm motocyklů a jeden Jeep, Radost kazí informace, že potvrzený dokument, který musíme mít sebou na hranicich, dostaneme ve Valparaisu na celní centrále, protože celnice si zapomněla vzít razítko. Vlado s autem se obětuje a jede do Valparaisa, na jihu Chile nás dohoní.

Sedm statečných v sedlech motocyklů a jeden ještě statečnější. se vydávají po jediné silnici k jihu úzké hornaté země. Tím nejstatečnějším je Vaše Houfek, který se mnou byl již v Dakaru, tehdy na starém Pionýru Jawa 555 a nyní si na další dobrodružství vybral svého oblíbeného Royal Enfielda 350. Není bez zajímavosti, že všem těm BMW, KTM, nebo Aprilii Caponord, stačí v tempu. Jede totiž sám (tedy ne tak úplně, za sebou má ještě spolujezdkyňi Lucku), zatímco naše početná skupina nabírá zdržení na společných zastávkách. Před Argentinskou hranicí se odpojila první skupina, která pokračuje do oblasti ostrovů. Stoupání do hor provází déšť a tatam jsou santiagské čtyřicítky. Celní kontrola je bez problémů a po již třetím vodopádu nás čeká návštěva jeedinečného automobilového muzea. To už se odpojil i Vašek s Enfieldem, který míří rovnou nahoru do Buenos Aires.

V dolní částí hornaté země je velká podíl nezpevněných cest. Zde se BMW F 800 GS cítí jako doma, ale stejně, chceme-li (tedy já a Jirka Jansa) být u startu Dakaru, musíme na nejjižnější dosažitelný bod Argentiny (Ushuaiu), ale i Punta Arenas, bohužel zapomenout. V Tres Lagos přejíždíme po 220 km dlouhé, kamenité pistě na východní část kontinentu a po pobřeží míříme na sever, což je zde paradoxně k rovníku.