ČZ 250/520 - Poslední vzepětí II.

Prototyp ČZ 250/520 vznikal v několika etapách. Na začátku byly vzorky, které vyšly z továrních speciálů 250/978 naší reprezentace ČZ. Jejich motor měl rekonstruovaný válec a držáky skříně – osa kyvné vidlice neprocházela u typu 978 zadní částí skříně motoru. Konstruktéři upravili spouštění, aby bylo možné motor startovat se zařazeným převodem a vypnutou spojkou. Válec měl přetlakovou regulaci výfukového kanálu plochým šoupátkem podle systému Rotax RAVE a pracovní plochu potaženou nikasilem. Až později byla regulace výfuku přestavěna na odstředivou s otočným šoupátkem, vlastně stejnou, jaká se dostala do sériové výroby u typu ČZ 125/519. Sání řídil píst a jazýčkový ventil, vrtání válce činilo 70 mm, zdvih pístu 64,9 mm. Teoretický kompresní poměr byl 13 : 1. Vícelamelová mokrá spojka navazovala na pětistupňovou převodovku. S karburátorem Jikov o průměru difuzoru 38 mm  vykazoval prototypový motor 36 kW při 8800 1/min.

Podvozek ČZ 250/978 byl přepracován na základě porovnávacích jízdních zkoušek šasi Honda s motorem ČZ 250/978. Navržený podvozek měl rozvor 1510 mm a v rámci unifikace s typem 519 byly u ČZ 250/520 použity některé shodné díly: nádrž, chladiče, přední vidlice, kola, kotoučové brzdy a řada dalších drobných částí. V druhé polovině roku 1988 byla výkresová dokumentace ČZ 125/519 předána do TPV (technologická příprava výroby), čímž začala cesta do sériové výroby.

Sametový kolaps
Přišel 17. listopad roku 1989 a celková hospodářská situace se přes noc změnila. Čezety měly být základním technickým náčiním výkonnostního motokrosu ve státech RVHP (východní blok), ale s rozpadem východních trhů se rovněž zhroutil sen o tisícových sériích putujících do Sovětského svazu. Ceny vstupů prudce vzrostly a původní kalkulace pozbyly smyslu, společně s tím vylétla vzhůru i konečná cena motocyklů. Zahájení výroby bylo několikrát odloženo, než se produkce začala v roce 1991 váhavě rozbíhat. Závod opustilo několik stovek kusů ČZ 125/519, když se na scéně objevil italský koncern Cagiva, později nechvalně proslulý jako sběratel značek. Italové v polovině 80. let koupili švédskou Husqvarnu a výrobu převedli v roce 1987 do Itálie. Jelikož už předtím Cagiva vyráběla vlastní dvoudobé motokrosy (které v roce 1985 s Peka Vehkonenem a o rok později s Davem Strijbosem získaly dokonce titul mistra světa v kubatuře 125 cm3), bylo portfolio čtyřdobých Husqvaren rozšířeno o dvoudobé, vycházející z konstrukce terénních Cagiv. Po převzetí ČZM Strakonice neměla Cagiva logicky zájem podporovat výrobu a vývoj terénních motocyklů ČZ a program ukončila s tím, že technologické zařízení pro výrobu ČZ 125/519 rozprodala – motor i podvozek zvlášť. To byl začátek konce celé motocyklové výroby v ČZM.

Slovenská dohra
Nějaký čas po ukončení výroby ČZ 125/519 vznikala ještě ve slovenském Kysuckém Novém Mestě cestovní endura Penta 125 Torete schválená pro silniční provoz, která poháněl upravený jednoválec typu 519, vycházející z enduro verze se sníženým výkonem a vyvažovacím hřídelem. Z podvozkových skupin původně určených pro motokrosy ČZ se na Pentě objevila přední obrácená vidlice, modifikovaná zadní pružicí a tlumicí jednotka s integrovanou olejovou nádobkou (obojí vyvinuté v ČZ Březnice), elektronové náboje kol a brzdové třmeny.

Škoda zmařeného úsilí
Jak bylo naznačeno výše, nová modelová řada ČZ byla konstruována s ohledem na tehdejší československé (předrevoluční!) technologické možnosti. To byl hlavní důvod, proč se tyto stroje nemohly rovnat soudobé japonské konkurenci. Něco chybělo ve výkonu, něco v průběhu v nižších otáčkách, rezervy byly také v hmotnosti. Kdyby však čezety dostaly možnost dalšího porevolučního vývoje, při němž by se uplatnily špičkové zahraniční komponenty, tak jak to později aplikovala na svých motocyklech Praga, věřím, že by svou ztrátu za konkurencí smazaly a časem mohly navázat na zašlou slávu v MS. Jezdci startující na ČZ získali celkem osm světových titulů. Ve třídě do 250 cm3 4x Belgičan Joël Robert, 1x Rus Viktor Arbekov a 3x v pětistovkách Paul Friedrichs z tehdejší NDR. V roce 1975 zase na domácí půdě v Sedlčanech vybojovali největší úspěch pro náš motokros Antonín Baborovský, Jiří Churavý, Miroslav Nováček a Zdeněk Velký, když vyhráli za řídítky čezet Motokros národů.



Zdroj: Supermoto 08/09