Jawa 500 - Soutěžní Jawy let osmdesátých

Mezi lety 1970–74 nezvítězil v soutěži o Světovou trofej nikdo jiný než týmy Československa na Jawách, a stejně tak tomu bylo i v letech ’77 a ’78. Poslední vítězství Jawě patřilo v roce 1982 na Šestidenní v Považské Bystrici, ale to už byla doba, kdy se slavná soutěž začala měnit do podoby, jak ji známe dnes, a konzervativně řešené Jawy už přestaly zvládat držet krok. To ovšem nesnižuje slávu naší značky, jejíž jezdci se od roku 1947 až do roku 1982 podíleli na zisku patnácti titulů v soutěži o Světovou (do roku 1969 Mezinárodní) trofej a sedmnácti titulů v soutěži o Stříbrnou vázu, individuálních titulů v ME bylo celkem 27. V osmdesátých letech začaly namísto tradiční spolehlivosti o vítězství v enduru rozhodovat spíše dosahované časy na motokrosových vložkách a enduro testech a soutěže se staly doménou mírně upravených motokrosových motocyklů. Navíc byly zredukovány objemové třídy, což Jawu postihlo v dlouhodobě nejúspěšnější kubatuře do 350 cm3.

Nezdolná klasika
Jawu až do sezóny 1980 reprezentoval klasický robustní, vzduchem chlazený dvoudobý jednoválec s rozvodem pístem a se zalisovanou nirezistovou vložkou. Méně konvenční už byla motorová skříň z hořčíkové slitiny s několika způsoby dělení, zpravidla patentově chráněnými. Pro motory od 250 cm3 výše se už od roku 1963 používala takzvaná tunelová skříň, doplněná lehkými víky karteru a převodovky. Výhodou byla vysoká tuhost skříně a zároveň přístup ke klikovému hřídeli a převodovce bez nutnosti demontáže motoru z rámu motocyklu. Stopětasedmdesátky a později i menší kubatury 125 a 80 cm3 měly jinak, leč také netradičně řešené dělení skříně ve svislé rovině, která ovšem neprocházela osou válce. Protože se závěsy motoru nacházely jen na jedné polovině skříně, i tohle řešení umožňovalo opravu motoru bez nutnosti vyjímání celé pohonné jednotky z rámu.

Primární převody byly vesměs ozubenými koly na suchou spojku, dvouhřídelová převodovka měla pět nebo šest stupňů a jejich řazení realizovaly vidličky ovládané otočnou kulisou. Sekundární převod soutěžních Jaw té doby obstarával zcela zapouzdřený válečkový řetěz vedený pryžovými nohavicemi, které měla původně patentované východoněmecká MZ. Takto krytý řetěz byl tehdy charakteristickým prvkem nejúspěšnějších enduro motocyklů Jawa, MZ a Simson, jež kralovaly výsledkovým listinám Šestidenní.

Dalším charakteristickým rysem tehdejších Jaw bylo spouštěcí zařízení s pákou umístěnou poblíž klikového hřídele, která se sešlapovala směrem vpřed.Rámy byly uzavřené, rozdvojené, svařené z chrommolybdenových trubek. Zadní kývačka ze stejného materiálu byla uložena na bronzových pouzdrech a odpružena dvojicí klasických postranních jednotek. V 70. letech to byly výrobky Koni, ale i tuzemské PAL odvozené od tlumičů vozů Škoda. Od sezóny 1978 se používaly kapalino-pneumatické jednotky Sachs Hydrocross. Přední kolo vedla vidlice Marzocchi, ale před touto značkou Jawa používala i vidlice Ceriani nebo motokrosové hydropneumatické ČZ podle konstrukce inženýra Krňávka. Hliníkové ráfky se nakupovaly od značky Akront, náboje kol z hořčíkové slitiny měly zalisované ocelolitinové vložky brzd. Hliníkové palivové nádrže byly postupně v 70. letech vytlačeny sklolaminátem, který posloužil i pro těleso čističe vzduchu. Číslové tabulky a jiné panely byly vyrobeny z plastu ABS, zajímavostí je určitě původ světlometů z malého motocyklu Jawa 50 Pionýr. (pokračování v čísle 12/09)

Zdroj: Supermoto 10/09
Autor: Martin Molcar/PS