NSU 250 Rennmax

Prvotní aktivity vycházely z dobových potřeb tehdejšího trhu. Firma se specializovala na opravy a výrobu pletacích a šicích strojů a později patřila k průkopníkům výroby motocyklů. První funkční motocykl byl v Neckarsulmu postaven v roce 1900 a od roku 1901 existovala pravidelná výroba strojů se švýcarskými motory Zedal. Postupně se značka NSU prosazovala nejen v Německu, ale i mimo něj, například v Anglii. Značka NSU se od počátku aktivně zapojovala do závodění a toto pravidelné srovnávání s konkurencí velmi přispívalo k úspěšnému rozvoji značky. První ryze závodní stroj byl postaven již v roce 1905, v roce 1907 se stroj NSU zúčastnil vůbec první Tourist Trophy na ostrově Man.

R22 Rennmax 250
Za vůbec nejúspěšnější závodní motocykl NSU lze považovat R22 Rennmax 250, který zkonstruoval dr. Walter Fröde začátkem
50. let. Rennmax byl součástí ambiciózního plánu prosadit německou značku na závodních dráhách. Bylo krátce po válce, i nové Německo se zapojovalo do obnovy všech sfér života Evropy a soupeření s konkurencí, kterou představovala především italská Moto Guzzi, je jak známo nejlepším akcelerátorem pokroku. Kromě dvěstěpadesátky v té době vznikl i Rennfox 125 cm3 a čtyřválcová pětistovka R 24, navržené Albertem Roedem. První Rennmax se představil v březnu 1952. První čtyřdobý dvouválec OHC měl vrtání i zdvih 54 mm a při objemu 248 cm3 dosahoval výkonu 27 k při 9000 otáčkách. Do září téhož roku výkon vzrostl až na 31 k  při 10 400 1/min, se všemi nutnými úpravami rozvodů a klikového ústrojí. Vratný pohyb ventilů z torzního principu byl změněn použitím osvědčených vlásenkových pružin, spodní ojniční oka byla zesílena a zpřesněna. Své mimořádné kvality osvědčil tento motocykl již na Velké ceně Itálie v Monze. Werner Haas sice o šířku pneumatiky prohrál s Enrikem Lorenzettim na Moto Guzzi, ale odsunul druhou tovární Guzzi v sedle s Fergusem Andersonem až na třetí místo. Čas Rennmaxe měl přijít následující rok. Změny doznal stroj v roce 1953, zejména na podvozku. Dostal lisovaný ocelový rám s podvěšeným motorem, přední kyvnou vidlici a malý aerodynamický kryt a těžko hledal na závodních dráhách konkurenci. Velké změny ovšem nastaly pro rok 1954, ve kterém již Rennmax deklasoval konkurenci. Dr. Fröde se soustředil na precizní dotahování poznatků získaných v provozu na svých motocyklech k dokonalosti.

Optimalizoval plnění válců, spalování směsi a eliminoval ztráty výkonu nadměrným třením, šroubováním rotačních a distorzemi posuvným částí. Sací hrdla a ventily se zvětšily na 39 mm, karburátory na 28 mm, vrtání se zvětšilo na 55,9 mm na podčtverec při zdvihu 50,8 mm. Prodloužením ojnice se zredukovaly nevyvážené síly, pětidílná, přes vroubky lisovaná kovaná kliková hřídel se 127mm setrvačníky byla uložena na čtyřech válečkových ložiskách. Centrální soukolí pohánělo hřídel sloužící k přenosu otáček na suchou spojku, zapalování, olejové čerpadlo a královskou hřídel umístěnou na levé straně motoru. Použita byla šestistupňová převodovka s koly na jehlách. Královská hřídel poháněla pomocí kuželového soukolí sací vačkovou hřídel, odtud pak čelními ozubenými koly vačku výfukovou. Vačková skříň byla kompaktní součástí masivní hlavy vyrobené z lehké slitiny, stejně tak jako válce a motorová skříň. Hlava byla chlazena proudem vzduchu pronikajícím do kapotáže typu delfín, jejž usměrňoval speciální deflektor pod nádrží. Ventily svíraly úhel 50°, výfukové byly plněny sodíkem pro účinnější odvod tepla z hlavy ventilu. S kompresním poměrem se laborovalo v rozmezí 8 až 11,1:1.

Trochou tajemství byly obklopeny tvary finálního spalovacího prostoru, tam zřejmě konstruktér použil nejcennější nápady. Předstih zážehu u šestivoltového zapalování fungoval automaticky na odstředivém principu do 5000 otáček. Ve vyšších otáčkách měl jezdec možnost ovládat předstih až do maximální hodnoty 40° při nejvyšších 11 500 otáčkách za minutu. Zajímavý byl rovněž systém mazání klikových ojničních ložisek. Náběrem setrvačníku do prstencové drážky pokračoval olej odstředivou silou do kanálků v čepech. Další zvláštností byla příprava stroje na závod. Ačkoliv pracovní teplota motoru dosahovala přibližně 60 °C, olej třídy SAE 20 byl vždy předehříván na 90 °C, a rovněž tak motor. Zpočátku byl tento rituál v depech velkou atrakcí, často i terčem posměšků, ale jen do chvíle, kdy Rennmax vyrazil na trať. Nejenže motor Rennmaxu již dosahoval výkonu 39 k, ale byl navíc velmi spolehlivý. Přínosem pro závodění byla i jeho vynikající pružnost s využitelným točivým momentem v rozmezí 5000–11 500  1/min. A byl rychlý, s maximálkou kolem  220 km/h. NSU Rennmax 250 získal rukou Wernera Haase dvakrát za sebou prvenství v mistrovství světa v letech 1953 a 1954. V roce 1954 vyhrál Haas všech pět prvních závodů po sobě a zbytek vypustil, protože ho už nikdo nemohl ohrozit.

Neslavný konec
NSU se stala spolu s DKW a BMW nejproslulejším německým motocyklovým výrobcem. Do motocyklové historie se zapsal originálními konstrukcemi i výrobními postupy. Stačí připomenout válečný Kettenkrad, famózní motokolo Quickly s více jak miliónem vyrobených kusů, skútr Prima anebo cestovní řadu Max. K těmto vrcholům existence značky NSU zcela oprávněně patří i famózní Rennmax. Bohužel odklon od výroby motocyklů a orientace na rozvoj výroby osobních automobilů se staly příčinou ukončení výroby motocyklů v roce 1963. Definitivní konec přinesl až další projekt firmy, vůz NSU RO 80 s motorem Wankel, který vyústil v zánik značky NSU splynutím s VW. V březnu tomu bylo právě čtyřicet let.


Zdroj: Supermoto 11/09
Autor: Milda Straka