Sunbeam S7

To, co je snad opravňovalo k tomuto označení, byla zcela jistě konzervativní konstrukce a trvalý odpor k módním výstřelkům, byť komerčně úspěšným. Dokonalé dílenské zpracování, vždy takové provedení, aby se jezdec-gent­leman od svého motocyklu co nejméně umazal. Sunbeam jako první používal zcela zakrytý a v oleji ponořený sekundární řetěz a proslul dokonalým vzhledem díky propracované a přísně střežené technologii lakování, složeného až z devíti vrstev smaltu.

Značka Sunbeam je spojena s rodinou Marstonů a historie jejich firmy sahá až do 18. století. Novější historie, ta, jež nás zajímá, se začala psát v roce 1912, kdy vznikl první motocykl Sunbeam s motorem o objemu 347 cm3 s postranními ventily, s dvoustupňovou převodovkou, vícelamelovou spojkou a excentrickými setrvačníky. Konstruktérem byl John Greenwood. Přestože na rozdíl od svých konkurentů přišla značka na trh s motocyklem relativně pozdě, našla si ihned svoje místo. Nebyla neznámá, neboť pod stejnou značkou se již nějaký čas vyráběly automobily. V rámci rodinné firmy existovala i výroba komponentů pro jízdní kola Villiers, později také motory stejné značky. V roce 1913 přibyl i silnější jednoválec o objemu 499 cm3. Současně se do motocyklů Sunbeam montovaly nakupované motory, nejčastěji osvědčený JAP. Po smrti zakladatele motocyklové výroby Johna Marstona v roce 1918 se v rodině nenašel nikdo, kdo by firmu efektivně řídil, a tak byla prodána společnosti Imperial Chemical Industrie (ICI).

Zlomovým momentem v historii Sunbeamu byl rok 1923, to vznikají jednoválce 350 a 500 cm3 OHC sportovního charakteru. V té době začala značka úspěšně působit v motocyklových závodech a získává i nejcennější trofeje z TT. S těmito úspěchy je spojováno především jméno sportovního manažera Grahama Walkera. Sunbeam jako „nositel tradic“ byl také posledním tyčkovým dvouventilem, který již v konkurenci motorů OHC v Tourist Trophy v kategorii senior v roce 1929 zvítězil. Období velké hospodářské krize v letech 1929-32 přežil Sunbeam relativně v klidu díky silnému zázemí koncernu ICI. Ten ale v roce 1937 přepustil nesourodou součást svých aktivit nově vzniklé Associated Motor Cycles (AMC), ve které Sunbeam spolu s AJS a Matchless vytvořil silný trojlístek britských značek. Druhá světová válka přinesla kromě mimořádných opatření v celém britském průmyslu i další vlastnický přesun, a tak Sunbeam v roce 1943 skončil pod křídly BSA.

Sunbeam S 7
Vliv této značky se naplno projevil v koncepci Sunbeamu u modelu S 7, kterým zahájila poválečnou výrobu v roce 1947. Byl to historicky poslední motocykl značky Sunbeam. Zaujal svým robustním vzhledem i snahou o zachování stylu motocyklu pro gentlemany. Poháněl ho mohutný dvouválcový, vzduchem chlazený monoblok OHC o zdvihovém objemu 489 cm3, vestavěný v podélné ose stroje, tj. s válci za sebou. Kliková skříň a válce s hlavami byly odlity z lehké slitiny. Válce byly opatřeny ocelovými vložkami s vývrtem 70 mm. Zdvih pístu dosahoval 63,5 mm. Vačková hřídel byla poháněna řetězem s automatickým napínáním. Čtyřstupňová převodovka s nožním řazením s poměry 14,5-9,0-6,5 a 5,3:1 byla od motoru oddělena lamelovou spojkou v olejové lázni. Sekundární pohon zadního kola zajišťovala hřídel. Motor dosahoval průměrného výkonu 25 k při 5800 otáčkách, zato byl velmi pružný, což z něj činilo příjemný cestovní motocykl. Například dokázal plynule akcelerovat z rychlosti 16–18 km/h na zařazený 4. převodový stupeň. Podvozek tvořil moderní dvojitý trubkový rám s přední teleskopickou vidlicí vlastní koncepce a dvojicí krátkých teleskopů z BSA vzadu.

Řídítka i palivová nádrž na 13,5 litru benzínu byly pružně uloženy v gumě. Rám byl přizpůsoben pro použití postranního vozíku jak z levé, tak z pravé strany. Drátová kola o průměru 16“ byla opatřena pro silniční motocykl nezvykle 4,75“ širokými pneumatikami Dunlop. Brzdové bubny měly na obou kolech průměr 200 mm. Abnormální šířce pneumatik odpovídaly i abnormálně široké blatníky, které dávaly celému motocyklu tak trochu „polní“ vzhled. Řídítka, stupačky a sedlo byly v omezené míře nastavitelné. Elektrická výbava stroje spočívala v dynamobateriovém zapalování Lucas 6 V/40 W, světlometu o průměru 200 mm s vestavěným rychloměrem a kontrolkami, elektrické houkačce a koncové svítilně.Akumulátor, spínací skříňka, cívka, ampérmetr a náhradní žárovky byly instalovány ve zvláštní vodotěsné schránce, stejně jako nářadí s hustilkou. Vpravo pod sedlem pak byla umístěna olejová nádrž o objemu 1,68 litru. Motocykl Sunbeam S 7 vážil 195 kg a dosahoval nejvyšší rychlosti okolo 120 km/h. V roce 1949 pak přišel model S 8 jako pokus o civilnější verzi tohoto motocyklu. Měl konvenční kola a pneumatiky a některé další změny přinášející poněkud sportovnější vzhled. Konstruktérem tohoto posledního motocyklu značky Sunbeam byl Erling Poppe.

Model S 7 měl z identity předválečných Sunbeamů již pramálo, pramálo zbylo i z ambice stát se motocyklem pro gentlemany. Ve válkou vyčerpané Anglii s nízkou kupní silou nemohlo těch pár nezchudlých „gentlemanů“ případný komerční úspěch tohoto poměrně drahého motocyklu ovlivnit. Sunbeam S 7 se kupodivu lépe prodával v zahraničí než na Britských ostrovech. Zlí jazykové tvrdí, že to byla záměrná strategie BSA. Jisté je, že v prodejnosti tento Sunbeam motocykly BSA „neohrožoval“. Udržel se na trhu až do roku 1957. Potom BSA už jen využívala obchodní značku Sunbeam pro jízdní kola a poměrně úspěšné skútry. V dobách nejen pro britské motocyklové značky nejtěžších nakonec značka Sunbeam zanikla. Letos tomu je 45 let.


Zdroj: Supermoto 09/09
Autor: Milda Straka